Být Čistý neznamená vítězství

Dystopie, dystopie, dystopie. Mohou nás vůbec něčím ještě překvapit? Mě nová dystopie Čistý od nakladatelství Jota překvapila. Námět je sice typický pro dystopické romány, ale autorka Julianna Baggottová knize přeci jen vtiskla množství originálních detailů. Jen by možná nemusela jít až tolik do hloubky.

82%

Svět, jak ho známe, už není. Před několika lety na něj dopadly ničivé Exploze, které zničily vše, co jim přišlo pod ruku. Někteří se dostali včas do tajemného Dómu a nic se jim nestalo. Jsou zcela Čistí. Velké množství lidí přišlo o život a pak jsou tu přeživší. Nešťastníci, kteří sice přežili, ale následkem Explozí splynuli s tím, co bylo nejblíže. Pressia Belzeová si z doby před Explozemi moc nepamatuje, byla ještě malá. Jedinou památkou na dobu dětství tak zůstává hlava panenky, která ji přilnula místo ruky. Žije s dědečkem a přežívají hlavně díky její zručnosti. Pressia vyrábí "hračky" ze všech zbytků, které kde najde v sutinách domů a prodávají či vyměnují je na černém trhu.

Právě oslavuje své šestnácté narozeniny. Oslavuje je silné slovo, není co slavit, ani za co. Šestnáct let je věk, kdy si pro Vás příjde OSR (Operace Svatá Revoluce), aby z Vás udělali vojáky, kteří časem svrhnou Dóm. Pressia se schovává, nechce být vojákem. Seznamuje se s Bradwellem, s klukem s ptáky v zádech. Klukem, který hlásá, že za Exploze je zodpovědný Dóm a nikdo je nikdy nezachrání. Pressia mu však nevěří. V té samé době se jeden z Čistých Partridge rozhodne uprchnout z Dómu. Chce najít svoji matku, která se do Dómu nedostala. A osud tomu tak chtěl, že se zrovna Pressia a Partridge potkají. Jak je možné, že někdo uprchl z Dómu, kde si lidé jakž takž užívají? Komu a čemu mohou Pressia a Partridge věřit? Najdou jeho matku? A proč vlastně vznikly kdysi Exploze? Nemá Bradwell přeci jen pravdu?

Čistý je velmi dobře promyšlený, autorka mě na několika místech opravdu překvapila. Myslíte si, že to poběží v klasické dějové lince a najednou bum a autorka Vás vyvede z omylu. Ke konci už mi to přišlo i trošku překombinované, ale naštěstí autorka raději první díl skončila dřív, než se z toho mohla stát komedie.

Prostředí je popsáno dokonale, někdy trochu až příliš. Popisy zpustošené krajiny a lidí, kteří jsou znetvoření působí místy až děsivě a fantazie čtenářů dostává slušně zabrat. Někdy jsem měla trochu problém představit si, jak vlastně který člověk či tvor vypadá. To je zároveň plus i mínus celé knihy. Nemohu autorce upřít originalitu a dokonalou promyšlenost, na druhou stranu se čtení místy trochu táhne, právě kvůli většímu popisu všech míst i postav. Osobně čtu raději knihu pomalu, vychutnávám si všechny detaily a nechávám fantazii pracovat na plné obrátky, ale někoho by to mohlo místy nudit.

Příběh sledujeme z různých pohledů a každý postupně přikládá další dílek skládačky. Kromě Presii, Bradwella a Partridge také z pohledu Lydy (Partridgeovi kamarádky z Dómu) či El Capitána (důstojníka OSR, jež splynul se svým bratrem Helmudem, který mu tak doslova a do písmene zůstal navždy na krku). Všechny postavy mají svůj vlastní charakter, ani jedna z nich se nechová vysloveně černobílé, každá z nich má nějakou slabost či někdy zaváhá a já si svým způsobem oblíbila většinu z nich. Také některé vedlejší postavy jsou opravdu zajímavé a propracované, ale nebudu prozrazovat příliš.

Atmosféra knihy je děsivá, téměř beznadějná. Myslím, že při čtení nejednoho z nás napadne vzpomínka na Černobyl či na shození bomby v Hirošimě. Politické a vojenské prvky nás zase donutí pomyslet na války na Ukrajině či v Afgánistánu. A přeci se v knize tu a tam objevuje záblesk naděje, i ve chvíli, kdy nevíte komu a čemu můžete věřit, se může rodit přátelství či láska. Důležité je totiž neztrácet odvahu a zůstat tím, kým jsme.

Shrnutí

Čistý má v rámci žánru dystopie rozhodně do čeho mluvit. Je do značné míry originální a má skvělé a zajímavé postavy. Na své si přijdou lidi, kteří mají rádi spíše pochmurný a lehce zrůdný nádech, avšak nechybí zde ani technologie a mezilidské vztahy. Kniha je tak skvěle promyšlená, až to však místy ubírá na čtivosti a velké množství detailů může chvílemi až nudit. Přesto musím říct, že mě autorka dostala a nemohu se dočkat dalšího dílu. O tom, že Julianna Baggottová psát zřejmě umí, svědčí i fakt, že napsala již kolem sedmnácti knih. Také jsem zvědavá na filmové zpracování, o kterém se mluví, pro filmaře to bude asi slušný oříšek a já doufám, že se jim ho podaří rozlousknout přinejmenším tak dobře, jako našim hrdinům důležité šifry.