Knižní akce: Severský literární večer

Tento týden se nesl ve znamení knižních akcí. O středě a výletě do outletu v Černé labuti jsem již mluvila v Knižním povídání a tak je načase povědět více o báječném Severském literární večeru a příště o všemi již zmiňovaném Světě knih.

Blížil se sobotní Svět knihy a spolu s ním mělo do Prahy přijet spoustu skvělých blogerek a blogerů. Jaké bylo mé překvapení, když mi napsala Martina F z blogu Knihu prosím, že do Prahy dorazí již v pátek a zda bych jí nechtěla udělat průvodce po Praze. Pak jsem zaregistrovala pozvánku na Severský literární večer a jaká byla moje radost, když Martinka nejen že souhlasila, ale navíc měla opravdu radost, protože to měla v plánu také. Sešly jsme se tedy v pátek po čtvrté hodině na Malostranské a pěšky šly přes Malostranské náměstí, Karlův most až na zastávku Staroměstská, kde jsme vyzvedly ještě Rachel, která ten den byla na Světě knihy a také si nechtěla nechat ujít tuto skvělou příležitost.

V tomto uskupení jsme se vydaly přes Staroměstské náměstí do literární kavárny Řetězová. Cestou jsme se zastavily u Orloje. Bylo tam zase tolik lidí: "Hodiny, hodiny, v životě neviděli hodiny nebo co?" (Viralbrothers: Debilní kecy Pražáků), ale musíme je návštěvě přeci ukázat. Dorazily jsme do kavárny a bylo tam celkem plno. Čtení se mělo konat dole v takovém suterénu a jelikož jsme dorazily se značným předstihem, sedly jsme si ještě na chvílí nahoře. Daly jsme si s Martinkou výbornou citronádu a Rachel si dala lesníplodiádu (prostě limonádu lesní plody :D). Po chvíli nám dost pomalý a zmatený číšník donesl i kávu - mně tradičně vídeňskou a holky si daly vanilkové latté. Ani jedna z nás toho kromě oběda moc nepojedla, tak jsme si objednaly ještě něco k jídlu. Já s Rachel zelňačku, která teda byla dost ostrá a Marťa si dala nakládaný hermelín s brusinkami. Skoro jsem jí to s uslzenýma očima záviděla. Nakonec jsme si objednaly ještě skleničku vína a odebraly se dolů do sklepení. Pan číšník nám přinesl zhruba půl flašky vína prý omluvu za dlouhé čekání, takže místo jedné skleničky, jsme každá měly dvě a tak nám už nic nebránilo v poslouchání úžasných autorů.

Severský literární večer se konal především díky Skandidávskému domu a dorazili na něj autoři v poslední době tří často skloňovaných děl.

Dánská autorka Pia Juulová se svým dílem Vražda na Hallandovi

Norská autorka Kjersti A. Skomsvoldová se svou novelkou Čím jdu rychleji, tím jsem menší

a také švédský autor Stefan Spjut se svým trollím románem Stallo

Začalo se bez Spjuta, který uvázl v dopravě. Tematicky k tomu krásně ladila vybraná ukázka z knihy Vražda na Hallandovi, kde autorka uteče ze svého vlastního čtení. Když Spjut dorazil, dělala si moderátorka srandu, že už by snad utéct nemusel. Musím vyjádřit svůj obdiv k překladatelkám. Zvládat překládat otázky od moderátorky a pak zpětně odpověď od autora/autorky musí dát opravdu práci, ale překladatelky se toho ujaly opravdu se ctí. Bylo zajímavé poslouchat autory, jak mluví svým jazykem a pak poslouchat překladatelky, jak se nám snaží předat co nejpřesnější překlad.

Nejprve se tedy začala Piou Jullovou a jejím Hallandem. O knize už jsem četla pár recenzí a byly takové zvláštní. Někdy slyšíte a čtete o knize a nenechá to ve Vás žádný dojem, pak se však seznámíte s autorkou a najednou na knížku pohlížíte jinýma očima, očima autorky, víte její příběh, znáte autorčiny důvody a najednou máte pocit, že je to přesně to, co byste si chtěli přečíst. To samé platí právě o Hallandovi, recenze mě sice zaujaly, ale ne natolik, abych o knize nějak přemýšlela. Ukázka byla celkem zajímavá, ale pořád to nebylo jaksi ono. Pak se moderátorka začala ptát na to, zda píše knížku pro své čtenáře, protože většina čtenářů nemá ráda otevřený děj a Pia odpovídala, že ví, že její čtenáři nejsou hloupí, že když píše básně, také jim neservíruje vše a přesto porozumí, taková je tedy i tato knížka. Navíc plná odkazů na klasická díla detektivního žánru počínaje Agathou Christie a Raymondem Chandlerem. Toto povídání byl ten poslední bod, který mě donutil po skončení po knize sáhnout a nechat si jí rovnou i podepsat. Pia byla velice milá a ochotná a dokonce se zajímala o vznik mé přezdívky, nechala jsem si totiž napsat do knihy věnování pro Basteru.

Další paní na holení byla Kjersti Skomsvoldová s novelkou Čím jdu rychleji, tím jsem menší. Tato knížka mě zaujala již před tímto čtením, ale do košíku jsem jí nehodila. Zde však stačila jen ukázka z knihy, abych věděla, že bude moje. Na několika málo stránkách nás autorka dokázala tak úžasně a mile pobavit. Když jsem zjistila, že knihu napsala v pouhých 20 letech, přičemž hlavní hrdinka je na pokraji života, zajímalo mě, jak by někdo tak mladý mohl napsat knihu o ženě, která každý den přemýšlí nad tím, jak asi bude znít její úmrtní oznámení. Moderátorka mi asi četla myšlenky, protože se na to samé Kjersti zeptala: Jak se jí podařilo vžít do tak starého člověka? Kjersti odpověděla: že s tím neměla žádný problém, naopak, že se jí to psalo lehce, neboť každého z nás tohle období jednou čeká a že si nikdy nepřipadala tak stará jako při psaní tohoto díla. Autorka je také původně vystudovaná matematička a tak bylo nasnadě zeptat se, jak se vůbec od matematiky dostala až k psaní. Kjersti odpovídala velmi hezky, že dle ní v tom není až takový rozdíl, stejně jako v matematice i v psaní vlastně skládáme jisté logické celky a komponujeme různá souvětí až dosáhneme výsledku. S tím se nedá než souhlasit. Že Kjersti zaujala nejen mě, bylo znát, neboť její knihy se až na jednu prodaly všechny. I ona byla velice milá a usměvavá a když se dozvěděla, že píši recenze, dodala se smíchem, že doufá, že se jí moje knížka bude líbit a napíšu pěknou recenzi. Opravdu úžasný přístup.

Poslední byl na řadě Stefan Spjut a jeho román Stallo. Už jsem o něm také slyšela i ukázka byla zajímavá, přesto ne natolik, aby mě donutila koupit si celkem hodně obsáhlou knihu, o které jsem zatím slyšela spíš dost rozporuplné reakce. Autor byl také celkem milý, i když především takový hodně svůj. Ptaly se ho, zda také jako jeho dvě kolegyně píše básně a on odpověděl, že napsal jen haiku (bohužel si ho nepamatuji, něco s drozdy) a když napsal tlustý román, pak haiku, tak teď může psát další tlustý román.

Po zakoupení a podepsání knih jsme s holkami dopíjely víno a povídaly si jak jinak než o knížkách. Skoro se nám ani nechtělo domů, ale nakonec jsme se sebraly a jely každá za svým. Byl to velice příjemný večer, moc ráda jsem konečně poznala usměvavou Martinku a doufám, že si někdy ještě podobný večer zopakuji. Vždyť jaká jiná kombinace je lepší než kamarádky, víno a knihy!