Knihy nekoušou ctyri hvezdicky recenze společenský román válka Zlodějka knih nekrade jen knihy, ale také srdce

Zlodějka knih nekrade jen knihy, ale také srdce

12:05:00 by Bastera 41 Comments A⁺ a^-

Zlodějku knih jsem si chtěla přečíst již při jejím vydání v roce 2009, ale pak jsem na ní zapomněla. V poslední době se o ní začalo mluvit v souvislosti s natočeným filmem a já se rozhodla si o ní napsat k Vánocům. Nevím, kde ji sestra koupila, protože pár dní poté nebyla absolutně nikde k sehnání, ale jsem ráda, že jí mám v tomhle vydání. Nechápu, jak mi mohla tahle krásná kniha tak dlouho unikat. Knih o válce je napsáno hodně, možná i lepších, ale tato kniha není jen o válce. Je i o dospívání, poznání a o síle slov. A také o Smrti. Ještě aby nebyla, když jí sama Smrt vypráví.

90%

Smrt Vám poví příběh o Liesel, Zlodějce knih. Devítiletá Liesel v jeden den přichází o bratra a musí opustit matku. Dostává se do německého městečka Molching, do ulice Himmelstraße (Nebeská ulice) k pěstounům Rose a Hansu Hubermannovým. Zde se musí vyrovnávat s novým prostředím i zážitky. Liesel neumí číst a musí tak chodit do třídy s mladšími žáky, aby se to naučila. Jedinou útěchou je pro ní kniha Hrobařova rukověť, první kniha kterou zlodějka knih ukradla. A pak také Hans, který jí ve sklepě začne učit čtení. Písmenko po písmenku, slovo po slově. A tak dívka poznává sílu slov. Sklep se stává jejím útočištěm před světem a sehraje v knize velkou roli. Liesel poznává také sílu přátelství, když se sbližuje s chlapcem ze sousedství Rudym.

Ať už byl Rudy cvok nebo ne, byl odjakživa předurčen, aby se stal Lieseliným nejlepším kamarádem. Sněhová koule v obličeji byla samozřejmě skvělým začátkem trvalého přátelství.

Svět plyne dívka poznává svět okolo ní, svět, který je pro ní zatím velkou neznámou. Poznává slova, jejichž významům nerozumí.

PODIVNÉ SLOVO

Komunista.

Jenže Führer (Hitler) umí používat silná slova. Blíží se válka a svět i lidé se mění. Nic není jako dřív. Život nikdy nebyl lehký, nyní však přichází nejtěžší období. Obzvlášť pro Hanse Hubermanna, který nebyl stále přijat do strany. Muže, který dobrovolně přemalovává žluté hvězdy na zdech Židů. Pro rodinu, která ve svém sklepě schová židovského muže. Pro Maxe, Žida, který musel opustit svou vlastní rodinu a schovávat se ve sklepě, a jehož jediným spojením se světem tam venku je malá Zlodějka knih. A už vůbec ne pro mladou dívku, která nechápe, co se přesně děje, proč nesmí kamarádit s člověkem, který je jí tak blízký. Pro Zlodějku knih, která přichází na to, že síla slov může být i nebezpečná. Není to lehké ani pro samotnou Smrt, protože ve skutečnosti to není ona, kdo rozsévá bolest, nýbrž lidé sami, ona jen odnáší duše těch, kteří museli zemřít pro sílu slov a činnů.

UKLIDŇUJÍCÍ PROHLÁŠENÍ

Prosím vás, zůstaňte v klidu, na tu

předešlou pohrůžku nehleďte.

To já jen tak naoko –

nejsem žádná násilnice. Nejsem kruťas.

Jsem vyústění.

O době války už toho bylo napsáno mnoho, přesto se tato kniha liší. Vyprávěčka Smrt si nepotrpí na romantické řečičky. Její vyprávění je syrové, psané s odstupem a přesto ve Vás dokáže vzbudit tolik emocí. Smrtka ráda spoileruje, přeskakuje události a vrací se zpět. Miluje barvy, které jí pomáhají držet si odstup od lidí a vnějšího světa. Ráda používá metafory a je vskutku poetická. To je to, co tuto knihu činí tak odlišnou od ostatních. Autor si opravdu pohrál se stylem vyprávění. Prvních několik desítek stránek jsem si na to nemohla zvyknout, chtěla jsem knihu zavřít a křičet na smrt, proč do toho pořád povídá, proč mi říká, co se stane, ale brzy jsem si na styl zvykla a naopak se mnohokrát usmívala, vztekala či zamýšlela nad trefnými vsuvkami, kterých je kniha plná. Hodně se také objevují německá slova i celé věty. Nevím jak je to v originále, ale překlad to vyřešil celkem elegantně. Vždy napsal celou větu a po ní větu česky, nevypadalo to ani jako překlad spíš jako zdůraznění. Jediný problém může nastat, že Smrt dělá často spoustu narážek a když nevíte o době války nic, může Vám toho spoustu uniknout. Ten kdo však má aspoň základní přehled musí ocenit i různé promyšlené detaily.

Také postavy jsou tím, co tuto knihu dělá tak oblíbenou. Vykresleny jsou tak dobře, že držíte pěsti Liesel, aby se ji povedlo ukrást další knihu. Držíte palce Rudymu, který chce vyhrát závody v běhání, aby dokázal, že má plno síly. Hanse Hubermanna byste chtěli za otce, aby Vás učil číst i milovat. Aby Vám mohl hrát na akordeon a přišel Vás zachránit, když máte noční můry. Slyšíte Rosu Hubermannovou křičet na Vás: Saumensch (německá nadávka) a přesto cítíte spoustu lásky, kterou nosí v srdci. Chtěli byste běžet do sklepa za Maxem a vyprávět mu jaké je venku počasí. I házet chleba nebohým Židům pochodujícím do koncentračních táborů. Každou z těchto postav si musíte zamilovat, i když nejsou bezchybní a svět třeba teprve jen poznávají.

Čím déle jsem knihu četla, tím více jsem jí milovala. I teď po při psaní recenze na knihu myslím a zpětně objevuji, co vše ve mě zanechala. Není to nejdokonalejší kniha, co jsem četla, ale kniha, která Vám vezme slova z úst a proto stojí za to si jí přečíst. Konec Vám Smrt prozradí mnohem dřív a přesto, až k němu dospějete, Vás položí na záda. Ale jen na chvíli, neboť stále zbývá nějaká naděje...

Zusak, Markus. Zlodějka knih. Překlad Vít Penkala. Praha : Argo, 2009. 526 stran.

PS: Kdo odhalí jednu zajímavost na fotce dostane zlatého bludišťáka! :)