Nedělní chvilka poezie 4 Speciál K. J. Erben

9:00:00 by Bastera 14 Comments A⁺ a^-

Tentokrát jsem si pro Vás přichystala speciální Nedělní chvilku. Většině z Vás to bylo asi jasné, když jsem se tak sháněla po fotkách Kytice a děkuji všem, co mi jí poslali, protože moje Kytice je bohužel na chalupě, kam jsem se od Vánoc ještě nedostala, takže mě napadlo, že se určitě najde někdo, kdo jí doma má, nafotí jí a zachrání mě, až mě napadlo, proč si celý dnešní článek nezkrášlit různými fotkami. Bylo těžké vybrat jen dvě balady, protože mám ráda všechny téměř stejně. Zvolila jsem tedy metodu vybírání naslepo. Až dojedete dolů objevíte zde také několik hádanek. Jedná se o hádky, které vytvořil také Erben a my si díky tomu zasoutěžíme. Takže pojďme si tu dnešní speciální Nedělní chvilku vychutnat plnými doušky.

K. J. ERBEN
Tak jako většina představitelů romantismu, byl Erben všestranný člověk. Věnoval se historii, právu, překládání, psal poezii i prózu. Sbíral české lidové písně a pohádky a z nich se inspiroval k vlastní tvorbě. K jeho neznámějších dílům patří sbírka Kytice z pověstí národních a jeho pohádky inspirované Bratry Grimmy.

K. J. Erben - Kytice
Klasika, která vyšla už v tolika vydáních, a přesto jen tak neomrzí. Sbírka lyrickoepických balad, které vychází z lidových motivů. Kdo z Vás ví, že dvanáct balad má svojí partnerku do dvojice? A to dokonce takovou, že mají stát přímo proti sobě, první pasuje k poslední, druhá k předposlední a podobně. Spojuje je podobné téma jako např. vlastenectví, vztah matky a dcery, pohádkové motivy apod. Jen chudák Lilie zůstala na ocet, protože byla doplněna později. Ale nejsme tu dnes na hodině českého jazyka, tak si pojďme radši zarecitovat :)

K. J. Erben - Kytice

Zemřela matka a do hrobu dána,

siroty po ní zůstaly;

i přicházely každičkého rána

a matičku svou hledaly.

I zželelo se matce milých dítek;

duše její se vrátila

a vtělila se v drobnolistý kvítek,

jímž mohylu svou pokryla.

Poznaly dítky matičku po dechu,

poznaly ji a plesaly;

a prostý kvítek, v něm majíc útěchu,

mateří-douškou nazvaly. -

Mateří-douško vlasti naší milé,

vy prosté naše pověsti!

Natrhal jsem tě na dávné mohyle -

komu mám tebe přinésti?

Ve skrovnou já tě kytici zavážu,

ozdobně stužkou ovinu;

do šírých zemí cestu ti ukážu,

kde příbuznou máš rodinu.

Snad že se najde dcera mateřina,

jíž mile dech tvůj zavoní;

snad že i najdeš některého syna,

jenž k tobě srdce nakloní!

K. J. Erben - Zlatý kolovrat (úryvek)

Okolo lesa pole lán,

hoj jede, jede z lesa pán,

na vraném bujném jede koni,

vesele podkovičky zvoní,

jede sám a sám.

A před chalupou s koně hop

a na chalupu: klop, klop, klop!

„Hola hej! otevřte mi dvéře,

zbloudil jsem při lovení zvěře,

dejte vody pít!“

Vyšla dívčina jako květ,

neviděl také krásy svět;

přinesla vody ze studnice,

stydlivě sedla u přeslice,

předla, předla len.

Pán stojí, nevěda co chtěl,

své velké žízně zapomněl;

diví se tenké, rovné niti,

nemůže očí odvrátiti

z pěkné přadleny.

„Svobodna-li jest ruka tvá,

ty musíš býti žena má!“

dívčinu k boku svému vine -

„Ach pane! nemám vůle jiné,

než jak máti chce.“

„A kde je, děvče, máti tvá?

Nikohoť nevidím tu já.“ -

„Ach pane! má nevlastní máti

zejtra se s dcerou domů vrátí,

vyšly do města."

Okolo lesa pole lán,

hoj jede, jede zase pán;

na vraném bujném jede koni,

vesele podkovičky zvoní,

přímo k chaloupce.

A před chalupou s koně hop

na chalupu: klop, klop, klop!

„Hola! otevřte, milí lidi,

ať oči moje brzo vidí

potěšení mé!“

Vyšla babice, kůže a kost:

„Hoj, co nám nese vzácný host?“

„Nesu ti, nesu v domě změnu,

chci tvoji dceru za svou ženu,

tu tvou nevlastní.“

„Hoho panáčku! div a div!

kdo by pomyslil jaktěživ?

Pěkně vás vítám, vzácný hoste,

však ani nevím, kdo jste?

Jak jste přišel k nám?“

„Jsem této země král a pán,

náhodou včera zavolán:

dám tobě stříbro, dám ti zlato,

dej ty mně svoji dceru za to,

pěknou přadlenu.“

„Ach pane králi! div a div!

kdo by se nadál jaktěživ?

Vždyť nejsme hodny, pane králi! -

kéž bychom záslužněji stály

v milosti vaší!“

„Ale však radu, radu mám:

za cizí - dceru vlastní dám;

jeť podobna té druhé právě

jak oko oku v jedné hlavě -

její nit - hedbáv!“

„Špatná je, babo, rada tvá!

vykonej, coť poroučím já:

zejtra, až den se ráno zjasní,

provodíš dceru svou nevlastní

na královský hrad!“

III

„Vstávej dceruško! již je čas,

pan král již čeká, bude kvas:

však jsem já ani netušila -

nu bodejž dobře pořídila

v královském hradě!“

„Stroj se, sestřičko moje! stroj,

v královském hradě bude hoj:

vysoko jsi se podívala,

nízko mne, hleďte, zanechala -

nu jen zdráva bud!“

„Pojď již, Dorničko naše, pojď,

aby se nehněval tvůj choť:

až budeš v lese na rozhraní,

na domov nezpomeneš ani -

pojď jen honem, pojď.“

„Matko, matičko! řekněte,

nač s sebou ten nůž béřete?“ -

„Nůž bude dobrý - někde v chladu

vypíchnem oči zlému hadu -

pojď jen honem, pojď!“

„Sestro, sestřičko! řekněte,

nač tu sekeru nesete?“ -

„Sekera dobrá - někde v keři

useknem hnáty líté zvěři -

pojď jen honem, pojď!“

A když již přišly v chlad a keř:

„Hoj, ty jsi ten had, tys ta zvěř!“

Hory a doly zaplakaly,

kterak dvě ženy nakládaly

s pannou ubohou!

„Nyní se s panem králem těš,

těš se s ním, kterakkoli chceš;

objímej jeho svěží tělo,

pohlížej na to jasné čelo,

pěkná přadleno!“

„Mamičko, kterak udělám,

kam oči a ty hnáty dám?“

„Nenechávej jich podle těla,

ať někdo jich zas nepřidělá -

radš je s sebou vem.“

A když již zašly za tu chvoj:

„Nic ty se, dcero má, neboj!

však jsi podobna té tam právě

jak oko oku v jedné hlavě -

neboj ty se nic!“

A když již byly hradu blíž,

pan král vyhlíží z okna již;

vychází s pány svými v cestu,

přivítá matku i nevěstu,

zrady netuše.

I byla svatba - zralý hřích,

panna nevěsta samý smích;

i byly hody, radování,

plesy a hudby bez ustání

do sedmého dne.

A když zasvítal osmý den,

král musí jíti s vojsky ven:

„Měj se tu dobře, paní moje,

já jedu do krutého boje,

na nepřítele.

Navrátím-li se z bitvy zpět,

omladne naší lásky květ!

Zatím na věrnou mou památku

hleď sobě pilně kolovrátku,

pilně doma přeď!“

V hluboké pusté křovině

jak se tam vedlo dívčině

Šest otevřených proudů bylo,

z nichž sejí živobytí lilo

na zelený mech.

Vzešlo jí náhle štěstí moc,

nynčko jí hrozí smrti noc:

tělo již chladne, krev se sedá -

běda té době, běda, běda,

když ji spatřil král!

A tu se z lesních kdesi skal

stařeček nevídaný vzal:

šedivé vousy po kolena -

to tělo vloživ na ramena,

v jeskyni je nes.

„Vstaň mé pachole, běž, je chvat,

vezmi ten zlatý kolovrat:

v královském hradě jej prodávej,

za nic jiného však nedávej,

nežli za nohy.“ -

Pachole v bráně sedělo,

zlatý kolovrat drželo.

Královna z okna vyhlížela:

„Kéž bych ten kolovrátek měla

z ryzího zlata!“

„Jděte se, matko, pozeptat,

zač je ten zlatý kolovrat?“ -

„Kupte, paničko! drahý není,

můj otec příliš nevycení:

za dvě nohy jest.“

„Za nohy? Ajaj, divná věc!

Ale já chci jej míti přec:

jděte, mamičko, do komory,

jsou tam ty nohy naší Dory,

dejte mu je zaň.“

Pachole nohy přijalo,

do lesa zpátky spěchalo. -

„Podej mi, chlapče, živé vody,

nechť bude tělo beze škody,

jako bývalo.“

A ránu k ráně přiložil,

a v nohou oheň zas ožil,

v jeden celek srostlo tělo,

jako by vždycky bylo celo,

bez porušení.

„Jdi, mé pachole, k polici,

vezmi tu zlatou přeslici:

v královském hradě ji prodávej,

za nic jiného však nedávej,

nežli za ruce.“ -

Pachole v bráně sedělo,

přeslici v rukou drželo.

Královna z okna vyhlížela:

„Och, kéž bych tu přesličku měla

ke kolovrátku!“

Vstaňte, mamičko, z lavice,

ptejte se, zač ta přeslice?““ -

“Kupte, paničko, drahá není,

můj otec příliš nevycení,

za dvě ruce jest.“

„Za ruce!? Divná, divná věc!

Ale já ji chci míti přec:

jděte, mamičko, do komory,

jsou tam ty ruce naší Dory,

přineste mu je.“

Pachole ruce přijalo,

do lesa zpátky spěchalo. -

„Podej mi, chlapče, živé vody,

nechť bude tělo beze škody,

jako bývalo.“

A ránu k ráně přiložil,

a v rukou oheň zas ožil;

a v jeden celek srostlo tělo,

jako by vždycky bylo celo,

bez porušeni.

„Skoč, hochu, na cestu se měj,

mám zlatý kužel na prodej:

v královském hradě jej prodávej,

za nic jiného však nedávej,

nežli za oči.“-

Pachole v bráně sedělo,

zlatý kuželík drželo.

Královna z okna vyhlížela:

„Kéž bych ten kuželíček měla

na tu přesličku!“

„Vstaňte, mamičko, jděte zas,

ptejte se, zač ten kužel as?“ -

“Za oči, paní! jinak není,

tak mi dal otec poručení,

za dvě oči jest.“

„Za oči!? neslýchaná věc!.

A kdo je, chlapče, tvůj otec?““ -

„Netřeba znáti otce mého:

kdo by ho hledal, nenajde ho,

jinak přijde sám.“ -

„Mámo, mamičko, co počít,

a já ten kužel musím mít!

Jděte tam zase do komory,

jsou tam ty oči naší Dory,

ať je odnese.“

Pachole oči přijalo,

do lesa zpátky spěchalo.

„Podej mi, chlapče, živé vody,

nechť bude tělo beze škody,

jako kdy prvé.“

A oči v důlky položil,

a zhaslý oheň zas ožil;

a panna vůkol pohlížela -

však nikoho tu neviděla,

než se samotnu.

A když byly tři neděle,

král jede z vojny vesele:

„A jak se máš, má paní milá!

zdalis pamětliva byla

mých posledních slov?“

„Och, já je v srdci nosila,

a hleďte co jsem koupila:

jediný mezi kolovraty,

přeslici, kužel - celý zlatý,

vše to z lásky k vám!“

„Pojď se, má paní, posadit,

upřeď mi z lásky zlatou nit.“ -

Ke kolovrátku chutě sedla,

jak zatočila, celá zbledla -

běda, jaký zpěv!

„Vrrr - zlou to předeš nit!

Přišla jsi krále ošidit:

nevlastní sestru jsi zabila,

údův a očí ji zbavila -

vrrr - zlá to nit!“

„Jaký to kolovrátek máš?

a jak mi divně na něj hráš!

Zahraj mi, pani, ještě znova,

nevím, co chtějí tato slova:

přeď, má paní, přeď!“

„Vrrr - zlou to předeš nit!

Chtěla jsi krále ošidit:

pravou nevěstu jsi zabila,

a sama ses jí učinila -

vrrr - zlá to nit!“

„Hó, strašlivě mi, paní, hráš!

Nejsi tak, jak se býti zdáš!

Zahraj mi, paní, do třetice,

abych uslyšel ještě více:

přeď, má paní, přeď!“

„Vrrr - zlou to předeš nit!

Přišla jsi krále ošidit:

sestra tvá v lese, v duté skále,

ukradla jsi jí chotě krále -

vrrr - zlá to nit!“

Jak ta slova král uslyšel,

skočil na vrance, k lesu jel;

hledal a volal v širé lesy:

„Kdes, má Dorničko, kde jsi, kde jsi,

kdes, má rozmilá?“

Od lesa k hradu polí lán,

hoj jede, jede s paní pán;

na vraném bujném jedou koni,

vesele podkovičky zvoní,

na královský hrad.

I přišla svatba zase zpět,

panna nevěsta jako květ;

i byly hody, radování,

hudby a plesy bez ustání

po tři neděle.

A což ta matka babice?

a což ta dcera hadice? -

Hoj, vyjí čtyři vlci v lese,

každý po jedné noze nese

ze dvou ženských těl.

Z hlavy jim oči vyňaty,

ruce i nohy uťaty:

co prve panně udělaly,

toho teď na se dočekaly

v lese hlubokém.

A což ten zlatý kolovrat?

Jakou teď píseň bude hrát?

Jen do třetice zahrát přišel,

pak ho již nikdo neuslyšel,

ani nespatřil.

K. J. Erben - Hádanky (soutěž)

Vím, že je jednoduché dát hádanky do google, ale byla bych ráda, kdybyste aspoň trochu namáhali své šedé kůry mozkové, jak by řekl můj oblíbený Poirot. Každý kdo pošle mail na bastera@seznam.cz s předmětem Kytice hádanky a pokusí se odpovědět alespoň na čtyři hádanky, dostává se automaticky do soutěže. Kdo navíc uhádne alespoň čtyři z osmi hádanek správně, dostane další vstup k dobru. Nechci toho po Vás moc, tak jednou zapomeňte na strejdu Googla a společně se mnou si užijte trošku toho hádání.

A vzhledem k tomu, že se jedná o autora klasické literatury, vítěz, kterého vylosuji za 14 dní v neděli, vyhraje knihu dle svého výběru z nakladatelství Omega, které právě začalo vydávat klasickou literaturu v neklasickém kabátku, kterému mu moc děkuji za knihu do soutěže. Do emailu tak napište, o kterou z knih z tohoto nakladatelství máte zájem.

Tak co troufáte si na to? :)

Panna sedí v kvítí,

celá jen se svítí;

dáš-li panně polena,

vyžene ven jelena.

Panna bledá;

ve dne nedá,

v noci ráčí,

pokud stačí.

Sedí, sedí na střeše,

kouří tabák nekřeše,

a přec mu hoří

Čtyřy rohy,

žádné nohy;

chodí to,

stojí to.

Dva oštochance,

čtyři kopance,

pátej ometač.

Stojí stojí strom,

má tři sta pětašedesát lístků,

a dvaapadesát kvítků

(tato hádanka je upravena neboť poslední sloku byste nepoznali :)

Táta vysoký,

máma široká,

syn divoký,

dcera hluboká.

Přišel k nám bílý vůl,

vypil vody plný důl.

Zdroje:
Karel Jaromír Erben. Kytice. Praha : Albatros, 1976.
Karel Jaromír Erben. Prostonárodní české písně a říkadla.
Autorky fotografií: Hana Zoubková, Blanka Vlčková, Adelica z Knižní louky, Hanča, Hana Zoubková, Hana Zoubková, Veronika Lukešová, Markéta Kubalová, Veronika Krátká, Kristýna Pekárková

14 komentářů

Write komentářů

LennaS

AUTHOR

neděle, února 09, 2014 delete

Hádanky už jsem poslala a se dvěma si nejsem jistá, ale 4 by mi to dát dohromady mělo. :D

Monika

Jé, no vidíš, tak Kytice samotná mě nenapadla, ale mám ji vedle Svatební košile taky hodně ráda ^^ Jinak hádanky samozřejmě zkusím, ale já jsem poetický hlupák, nikdy básním nerozumím. Dá se říct, že jsem rozuměla vážně jen těm Erbenovým z Kytice :DD