Tak trochu šílený týden s Deaverem: Ukázka

10:00:00 by Bastera 9 Comments A⁺ a^-

Ukázka z poznámky autora

Beletrii jsem začal psát ve zralém věku jedenácti let. Někdy tvrdím, že mým prvním počinem byl román, protože jsem svůj opus rozdělil do kapitol (dvou) a opatřil obálkou s ilustrací, kterou jsem si nakreslil sám. Jenže jak se říká u nás v Severní Karolíně: To, že kočka vrhla mladé do košíku s prádlem, ještě neznamená, že koťata jsou ponožky. Tím, co jsem tehdy před padesáti lety napsal, byla ve skutečnosti povídka, ať už jsem to nazýval jakkoliv.

Pevně věřím, že nejdůležitějším cílem jakéhokoliv vypravěčského aktu je v maximální míře citově strhnout publikum. Nechci si po přečtení knihy nebo zhlédnutí filmu pomyslet: Vida, to ale bylo zajímavé. Chci si pomyslet: Panebože, potřebuju se uklidnit, zhluboka se nadechnout, dopřát stehům v boku trochu klidu po výbuších nekontrolovatelného smíchu nebo počkat, až se mi přestanou hrnout slzy z očí. Zkrátka a dobře chci být uměním a zábavou uchvácen.

V románech se této úrovně vypjatosti dosahuje tím, že se vytvoří mnohorozměrné postavy a ty se pak nechají vrhnout do toboganu vedlejších zápletek, kde se to hemží zvraty a kde se vyhrocují konflikty, až se nakonec hlavní konflikt vyřeší (nenávidím nejednoznačné konce!) U povídek nemá autor na realizaci tohoto receptu dost času ani prostoru. I povídka však musí uchvacovat, vtahovat do děje. Co tedy s tím? Odpověď zní, že se musí jít rovnou na dřeň nějakým šokujícím zvratem nebo překvapením, zkrátka něčím nečekaným.