Když se Bílá změní v Rudou

Bílá jako sníh, rudá jako krev od nakladatelství Jota měla při svém vydání u nás těžkou pozici. Hned od začátku dostala "nálepku" pro milovníky knihy Hvězdy nám nepřály. Obě knihy totiž pojednávají o těžkém období dospívání ovlivněným zákeřnou nemocí. I přes společné téma je Bílá jako sníh, rudá jako krev jiná a rozhodně ne o tolik horší. Nenásilným způsobem spolu s Leem hledáme odpověď na otázky, které si lidstvo klade celé věky. Jaký je život? Co je to smrt? Máme se držet svých snů?

82%

Leo je obyčejný šestnáctiletý kluk. Někdy se cítí méněcenný a někdy na sebe zase strhává veškerou pozornost. Zkrátka typický puberťák. Vidí svět v barvách, především v bílé, která symbolizuje jeho nicotu a prázdnotu, a nebo rudé, která je vášnivá a pulzující. Jednoho dne k nim přijde nový suplující učitel, kterého nazve Snílek. Zprvu z něj Leo není zrovna odvařený, protože Snílek hbitě reaguje na jeho slovní přestřelky, avšak s postupem času si začíná uvědomovat, že na jeho slovech něco je. Hlavně na jeho slovech o snech. Leovým snem je Beatrice s nádhernými rudými vlasy.

Svoboda nám dává možnost snít a sny jsou krví našeho života, i kdyby nás to mělo stát cesty plné nebezpečí a pár výprasků. „Nikdy se nesmíš vzdát svých snů! Neboj se snít, i kdyby se ti ostatní smáli za zády,” řekl mi tehdy můj děda, „protože kdyby ses vzdal svých snů, vzdal by ses sám sebe."

Beatrice, jeho sen, který mu krade leukémie. Beatrice podstupuje léčbu, a proto často chybí, čas tráví v nemocnici a Leo se snaží za každou cenu aspoň na chvíli zkusit splnit si svůj sen o dívce s rudými vlasy. Naštěstí má vedle sebe kamarádku Silvii, která je jeho andělem, má vždy čas a ví, co udělat, aby se Leo necítil tolik plný bílé barvy. A pak je tu profesor Snílek, který mluví jako knihy, které sám čte. Leo mu občas nerozumí, ale o jeho myšlenkách přemýšlí. Jeho cynický pohled na svět se postupně mění, Leo dospívá a poznává, že život je příliš krátký a svět se nedá rozdělit jen na rudou a bílou.

Bílá jako sníh, rudá jako krev je kniha, která nemusí sednout každému. Leo vidí svět po svém, cynicky si komentuje svět sám pro sebe, rozděluje ho na bílou a rudou a má pocit, že mu nikdo nerozumí. Líbily se mi jeho narážky na současný, především kulturní, svět. Smála jsem se u hlášek obsahujících Spidermana, Gandalfa, Gluma apod. Chvilkami byl Leo dle mého trochu na zabití. Jeho posedlost Beatricí byla skoro až směšná a některé názory byly dětinské, avšak když člověk četl dál, uvědomoval si, že to není Beatrice, po které Leo tak touží, ale spíš rudá barva, která ji obklopuje. Rudá barva, která ho vysvobodí z obyčejného bílého života puberťáka a dá mu nový rudý rozměr.

Ale není podpis jako podpis. Jako když si koupím něco od Freda Perryho, dockersky, nikey, i tohle jsou podpisy, co nosím na věcech a dřív nebo později je vyměním, zahodím, ztratím… Cítím se díky nim o něco lepší, ale pominou. A pak jsou jiné podpisy. Ty, co si nosím na srdci. Tyhle podpisy mi říkají, kdo doopravdy jsem a pro koho tu doopravdy jsem.
Se Snílkovým příchodem se navíc kniha stává plnou metafor a hlubokých myšlenek se skoro až filozofickým nádechem. Všechny tyto myšlenky, otázky a moudra byly úžasné a pravdivé, jen občas tak ledabyle poskládané, že chvílemi příliš nedržely při sobě. Někdy člověk těžko mohl uvěřit, že takové myšlenky vychází z úst teprve šestnáctiletého kluka, který v jednu chvíli filozofoval nad světem a v druhé se choval jako typický puberťák. V závěru mě také zaskočila rychlá změna pocitů, která obvykle trvá delší dobu, avšak nechci vám nic prozradit. Ale také jsem kdysi byla ve věku, kdy jsem měnila nálady jako na běžícím páse a hledala si to své místo v životě na půli cesty mezi dětstvím a dospělostí, takže jsem mu ledacos odpustila.

Kdyby autor zbytečně tolik netlačil na pilu, vyzněl by příběh reálněji, takhle může někoho zbytečně odradit a to je rozhodně škoda, protože i přes drobné nedostatky mě tahle kniha chytila a pustila až na konci. Pobaví, donutí vás přemýšlet i zasáhne vaše srdce. My všichni jsme přece také kdysi viděli svět očima puberťáků.