Máma, táta, děti neznamená vždy dokonalou rodinu

1:12:00 by Bastera 4 Comments A⁺ a^-

Druhý ze šesti dílů oblíbené švédské krimi Hammarbyjské série navazuje na předchozí úspěšný krimi román Perníková chaloupka (mimochodem se stal loni nejprodávanější knihou nakladatelství Vyšehrad). Znovu se tak na scéně objevuje tým komisaře Connyho Sjöberga. Tentokrát autorka zabrousila na tenký led, když se rozhodla poukázat na rodinné poměry, ve kterých vyrůstají některé děti. Jejich osamělost, bezbrannost a předčasná samostatnost pak často končí sestupem na šikmou plochu.

80%

Šestnáctiletá dívka z problematické rodiny leží uškrcená na toaletách trajektu, který pluje mezi Stockholmem a Helsinkami. Zdá se, že doma jí téměř nikdo nepostrádá. Matka pije alkohol po litrech a pořádá doma bujaré večírky. Její mladší sestra se ze zoufalství zaplete do situace, do které by se nechtěl dostat nikdo z nás. Něco tají a její ne příliš velká spolupráce vyšetřování neulehčuje. Jelikož se případ stal na trajektu, je Hammarbyjská stanice tlačena k urychlenému řešení. Policistka Petra Westmanová při svém pravidelném běhu najde v parku opuštěný kočár, podchlazené nemluvně a posléze i mrtvou ženu bez dokladů. Také je nikdo nepostrádá. Pátrání po totožnosti ženy dá policii zabrat a musí se tak poprat s dvěma složitými případy najednou. Do toho musí také řešit svá osobní malá tajemství. A co teprve chudák malá tříletá Hanna, která se jednoho rána vzbudí úplně sama doma. Tatínek je v zahraničí a maminka se na ní zlobí a proto se odstěhovala. Musí se o sebe postarat sama, je už přece velká holka, jen kdyby jí nebylo tak smutno a netrvalo to tak dlouho.

Carin Gerhardsen je vystudovaná matematička a vždy ráda řešila logické hlavolamy. Propracovaná a logicky propojena detektivka je tak jen vyústěním její záliby. Opravdu musím pochválit logickou návaznost případů a reálné vykreslení prostředí, ve kterém se postavy ocitají. Nevýhodou bylo, že pár desítek stran jsem měla problém se do knihy začíst. Autorka Vás totiž hned vrhne do víru několika postav a zdánlivě nesouvisejících příběhů, které se však postupem času střetávají, vysvětlují a doplňují. Jakmile překle

nete tento trochu zadrhávající začátek, můžete si naplno vychutnávat rychlý spád událostí. Líbí se mi, že autorka nedává policii nic zadarmo. Štvou mě příběhy, kdy se jen podívají na mrtvolu a hned vědí, kdo je a co je. Zde si to musí policie společně s Vámi vydřít. Pohledy se střídají v krátkém a rychlém tempu, které někomu může být na obtíž, mě však vyhovoval, protože tak můžete snadno sledovat návaznost a pestrost psychologických portrétu, až do konce, kdy každý dílek skládačky zapadne na své místo.

Při větším množství postav není možné každou postavu představit detailně. Kniha se zaměřuje na ty důležité body, které charakterizují především hlavní postavy obou příběhů. Pomocí ostatních postav poznává policie jejich životy a prostředí, ve kterém se pohybovali. Chvílemi to není nic moc pěkného a dává to tak možnost pochopit leckdy nepochopitelné chování zúčastněných osob. Mrzí mě, že jsem neměla moc šanci blíže poznat členy policejního týmu. Zajímá mě, jak se vyvíjí Connyho vztah k záhadné ženě, jak je to s rodinou Jense Sandéma i jak se bude vyvíjet případ, který se osobně dotýká policistky Petry Westmannové, který se otevřel již v minulém díle a zde poskytl několik nových vodítek.

Celkově musím říct, že to byla příjemná a dle mého dobře propracovaná detektivka. Nečekejte hektolitry krve ani mrtvoly na každém kroku, nýbrž portréty ne příliš šťastných osob a neutěšeného prostředí, ve kterém se v dnešní době ocitá velké množství mladých lidí. Nenechte se odradit pomalejším a komplikovaným rozjezdem a rychlým střídáním jednotlivých pasáží, s přibývající stránkami stejně jako policie budete chytřejší a pochopíte všechny souvislosti. Pokračování by mělo vyjít v březnu s názvem Spi, děťátko, spi.

Gerhardsen, Carin. Máma, táta, děti. Překlad Jana Svatošová. Praha : Vyšehrad, 2013. 284 stran.
Za recenzní výtisk děkuji portálu Severské detektivky.
Zdroje: obr 1, obr 2