Plástev (plná) jedu

Dopředu říkám, že nejsem příliš velký čtenář sci-fi literatury, nic proti ní nemám, ale zkrátka jí zrovna nevyhledávám. Plástev jedu je rozvedením povídky Josefa Pecinovského Její veličenstvo. Poprvé vyšla již v devadesátých letech v podobě sešitového vydání v edici Rodokaps. Ke mně se dostala až nyní, kdy jí již ve 3. vydání vydalo nakladatelství Epocha v edici Pevnost. A ačkoliv jsem od čtení nečekala žádný extra zážitek, musím říct, že tahle anti utopie by hravě mohla strčit do kapsy všechny moderní dystopie ve stylu Hunger games a Divergence.


Představte si svět budoucnosti přelidněný tak, že už se budovy staví do výšky několik set metrů. Pečlivě strukturovaný svět pouze nevypadá jako obrovská plástev, ale i podobně i funguje. Každý tu má v hieararchii své dané místo. Jsou tu trubci a dělnice, kteří zkrátka byli zrozeni k otročině a práci, jsou výkonní a už tak naprogramovaní, že nemají ani špetku svobodné vůle. Pak jsou tu královny, které byly předurčeny k vytváření nových a nových trubců a dělnic. Na trubce a dělnice dohlíží několikero dozorců a nakonec nad nimi hrstka vyvolených, která si díky odvedené práci trubců žije nahoře ve výšinách a užívá si klidu a pohody. Veškeré dění koriguje umělá inteligence Mocný Durham. Ale co když má tenhle od základů promyšlený systém přeci jen nějakou chybičku? Stačí jedna malá náhoda, jeden vyměněný karnet (identifikační průkaz) a navždy se změní život trubce kategorie D 12, identifikačního znaku 536 367 RD 72 Mayo a jednoho z nejvyšších představitelů inspektora Mona Lestera, kteří si díky krádeži karnetu na chvíli vymění role. Tahle náhoda spustí řetězec událostí, na jehož konci může stát totální deformace systému.

Zapomeňte na romantické linky snad všech YA dystopií, v tomhle světě není na lásku prostor. Dobře promyšlený svět funguje tak, jak má, některé drobnosti v sobě sice mají víc náhody než logiky, ale celkově systém funguje dobře a pochopitelně. Styl psaní mi docela sedí, autor si s ničím příliš hlavu neláme, valí na nás informace jednu za druhou a přesto všechno dává smysl. Zemře trubec, no co nahradí se dalším, je to jen jedna položka v seznamu. Následuje zvrat za zvratem, nikdy si nemůžete být jistí, co si autor v tomhle prazvláštním světě vymyslel a jak jedna maličkost může ovlivnit druhou. Celou dobu jsem se nemohla rozhodnout, zda jsem víc znechucena fungováním systému a někdy nechutnými detaily (př. popis královny), udivena promyšleností a místy jasnou podobností se současným světem nebo pobavena cynismem, který místy prosakoval skrz děj.

V knize se objevuje několik postav, ale nejvíce prostoru je věnováno právě inspektoru Monu Lesterovi, který jako jeden z mála vyvolených nesouhlasí se zavedeným systémem a který odhaluje jednu neplechu za druhou. Postava je to celkem sympatická, i když Pecinovský se portrétování osob příliš nevěnuje, hlavní je pro něj děj. Další důležitou postavou je typický záporák Zwada, který naopak dělá vše proto, aby měl plástev ve svých rukou. Zbytek postav jen plní svou roli v příběhu a roli v plástvi, z které někteří dokážou vybočit a někteří si zase stojí na svém, ať to stojí, co to stojí.

Samotný závěr pro mě byl po perfektním předchozím ději trochu zklamáním, možná proto, že až příliš připomínal konce jiných dystopií, ačkoliv nemůžu popřít, že Plástev jedu byla pravděpodobně dávno dávno před nimi. Vůbec by mi nevadilo, kdyby byl trochu více propracovaný a odpověděl na více otázek, které příběh zanechal otevřené. Navíc se jako obvykle nabízí otázky: jak to že si toho nikdo nevšiml dříve a jak to, že to najednou bylo vlastně tak snadné. I přes tyto drobné chyby pro mě byla Plástev jedu obrovským kladným překvapením, které jsem si vychutnala. Rozhodně se chystám na další pokračování, které třeba přinese zase něco zajímavého.